Deník šíleného pána jeskyně

Aby řeč nestála

Sem jsem chtěl dávat sepsané jednorázovky, které v naší skupince proběhly, doufajíc, že je někdo sepíše, aby se sem mohli dát. Přispěl jsem já a Vránonoš (děkuji Ti). Tuším, že snahu měl i Niky, ale nějak na to nedošlo. Postupně bych sem chtěl psát jednorázovky, na které si vzpomenu, eventuelně hráči a případně i co se při nich dělo.

Krátký příběh dvou malých postav

Jednoho dne takhle z večera,
únava dostaviti se chtěla,
a tak nemaje co dělati,
začali vyprávěti. výtlem

Vránonoš si chtěl zkusit povyprávět příběh, a tak jsme poslouchali a dle svého uvážení jednali. Druhý den pak vyprávění se ujal Zdenda. Zápisy z těchto her dodají Zdenda a Vránonoš, tak se těšte — já se taky budu těšit, co na nás vyzkouší!

Jedná se o kraťoučký roleplaying, při kterém se mohou hráči vyblbnou, co si budem povídat — já taky. Povídání nebo chcete-li příběh, či spíše „příběh“, je uzavřený — tzn. hraje se jen např 2 až 3 hodinky — jak nás to baví. Povídání by mělo mít jistou logiku a vypravěč by neměl nic tajit pokud se jej někdo optá. Proč? No protože toto není příběh na pokračování, leda by tak zněla domluva.

Aktéři: Honza , Zdenda a Honza .

Jen pro upřesnění představy Honza byl hobit jménem Alkatraz (zlodějíček) a Zdenda trpaslíkem (nekromant), ostatní v příběhu jsou lidé.

Poslyšte tedy tento krátký příběh, co začal v noci s jasným ouplňkem na neznámém hřbitově. Zdenda i Alkatraz vykrádali hroby, i když každý pro něco jiného. U jednoho se dokonce střetli, čímž začal rozhovor, i když velice krátký, neboť se najednou ozvalo zaskřípění. Byla to narezlá brána, což jim v tu chvíli ovšem nedošlo a byli dosti vystrašeni. Na hřbitov se vydal hlídač, se svým psem rasy mastif, na obchůzku. Ve své paranoidní představě, že všichni chtějí zničit hřbitov, který on měl hlídat, byl chudák starý tak zatvrzelý, že celé noci nespal a raději chodil na obchůzky. Za povrzávání lucerny v hlídačově ruce, se Zdenda a Alkatraz, vidouce blížící se mihotavé světlo, vzdalovali od jeho zdroje. Chtějíc utéci zjistili, že zeď okolo hřbitova je pro ně trochu moc vysoká. Hlídač se mezitím k nim přibližoval, ovšem jeho pes už byl prakticky u nich, jen o něm ještě nevěděli. Schovali se za náhrobky. Hlídač kolem sice prošel, aniž by si jich povšiml, zato jeho pes už slintal Alkatrazovi na hlavu. Za tu ho také popadl a začal vláčet pryč. Zachránil ho, i když nechtěně Zdenda, upozornil na sebe pohybem a zřejmě se zdál být lákavější, snad i proto, že se rozběhl pryč. Útěk ho však nespasil, spíš naopak, pesan ho chytil a málem mu utrhl nohu, což Zdendovi způsobilo takovou bolest, že upadl do bezvědomí.

Pes ho pak dovlekl hlídači, jako svou trofej. Hlídač, v šoku z toho co mu pes přinesl, však nepochopil, že ho pes právě chytil a měl za to, že ho vyhrabal z čerstvého hrobu, chudáku starému ani nedošlo, že se tu v poslední době žádný pohřeb nekonal a začal ho tedy pohřbívat do Zdendou, či Alkatrazem vyrabovaného hrobu, což se mu i podařilo, nijak valně a ne moc hluboko, ale přeci. Alkatraz i když na pochybách sám o sobě a o tom, co se chystá udělat, se rozhodl Zdendovi pomoci a vylezl ze svého úkrytu. Po krátké promluvě do duše, co absolvoval od hlídače, vyhrabali Zdendu a přivedli ho k vědomí, měl sice trochu hlíny v nose a puse, ale přežil, a jak jinak i on si vyslechl hlídačovo pokárání. Pak už raději urychleně opustili hřbitov a to dokonce bránou, u které si všimli, že vrže.

Před hřbitovem se rozhlédli kolem a zjistili, že jsou na vršku a dole pod nimi je nejspíš vesnička, nebo alespoň nějaké to stavení, neboť viděli světýlka. I vydali se tím směrem, až došli do vesnice, kde viděli světlo a slyšeli halas z jedné větší chalupy, když se přiblížili, poznali v ní hostinec. Alkatraz obezřetně obhlédl situaci okénkem a zjistil, že se tam nejspíš něco slaví. Vešli tedy a zamířili k pultu, pro jejich velikost, jim však přes pult koukali jen hlavy. „Dobrý večer, co si dáte?“ Zeptal se jich hostinský a podívaje se na Alcatraze dodal: „Dětem alkohol nenalejvám.“ Čehož se Alkatraz později chytil. „Stůl, kde bychom si mohli sednout, něco pojíst a něčeho se napít. Jo a co se to tu děje?“ „Tož, zásnuby se tu slaví, támhle truhlář Joska si bude brát mlynářovic Markétu. Hm, jo ten stůl, je tu plno, ale snad by se tu něco našlo,... jo! Támhle v zadu v rohu, sic je stranou, ale to vám snad nebude vadit.“ I usedli ke stolu a Zdenda si objednal kuře a pivo, při čemž se Alkatraz ozval „Já chci taky, tati!“ To Zdendu zaskočilo a dosti rozčilovalo, ovšem čím více se zlobil, tím více si ho Alkatraz dobíral a pomlouval před hostinským jako špatného otce. Zdenda, aby to skončilo, raději objednal i Alkatrazovi, nicméně kuře to nebylo a Alkatraz dostal ovesnou kaši, ovšem i s ovocem, a Zdenda platil.

Když odcházeli, hostinský si všiml krvavé stopy za Zdendou a sdělil mu, že pokud potřebuje, může si u něho ošetřit rány, samozřejmě za menší poplatek. „To víte, nejsem přeci svatej.“ Zdenda, ještě než se odebral do komůrky, kam ho hostinský odkázal, jeho zeptal, zda by se tu nenašla nějaká prácička pro Alcatraze, jeho „synka“… Hostinský na to opáčil, že v kuchyni by se něco našlo. Zdenda spokojen, při představě, že od Alcatraze bude mít pokoj, aspoň na chvíli odešel. V komůrce se začal tak nějak ošetřovat, když však objevil lahvičku s podezřelým obsahem (nějaká ta dezinfekce, a snad i dosti stará) místo na ránu ji použil jako pití. Hostinský zatím sdělil Alcatrazovi, že mu táta domluvil práci, a že půjde do kuchyně. Tam potkal sympatického kuchaře. Pomáhal tam loupat brambory a krájet jinou zeleninu, při čemž mu leccos skončilo v žaludku. Zdendovi se mezitím udělalo špatně a malátně vyšel z komůrky, že odejde ven se vyzvracet, v čemž mu zabránil hostinský, že ještě musí zaplatit a taky si uklidit tu krev na podlaze. Zdenda urážeje ho za to, mu při tom pozvracel zástěru a boty, za což ho hostinský zjel, chytil za krkem a odvedl do zadu na dvorek, kde ho hodil na hnojiště k prasatům.

Na druhý den ho vzbudila prasata. Když ho zmerčil hostinskej, jal se ho šacovat. Našel naditý měšec. Když se měl k tomu, že si z něho vezme, se Zdenda vzepřel a měšec mu vytrhl z ruky. Při menším přetahování měšec rozsypali do hnojiště. Alkatraz se zatím k ránu vyspal na tvrdé, ale posteli. Rozloučil se s kuchařem a vydal se hledat, kde skončil Zdenda, což mu prozradil hostinský. Alkatraz při pohledu na Zdendu se jal bědování, co to má za otce, jaký to má vzor, co že to je za ožralu a já nevím co ještě. Zdenda, obklopen prasaty na hnojišti sbíraje svoje zlaťáky, se znechucen zvedl a vydal se na odchod, ale nevěděl ani kudy. Opouštěje hostinec, i když každý s jinou pověstí, a při Zdendových neúspěšných pokusech se jakkoli zbaviti Alkatraze, třeba, ať si ho i v té hospodě nechají, se vydali na cestu.

Když stoupali po cestě mezi políčky, Zdenda bědoval, že ten hobit jde sním, až vyšli na kopeček a uzřeli před sebou širokou krajinu sem tam osídlenou vesničkami. Tím můj příběh končí.

Vránonoš dne 19. 5. 2008

Jak putovali Huru a Haru

Aktéři: Zdenda, Honza  a Honza .

Zdenda nám vyprávěl příběh a s Honzou jsme odehrávali. Vránonoš byl divoký krollí bojovník (bijec?) — bederní rouška z dvouhlavý srnky, kožich, zrezlej „zubatej“ meč, měšec žlutých kamínků a jmenoval se Huru. Uctíval Vodana, Qíru a Siodala.

Zvolená „povolání“ jsou ala DrD+. byl taktéž divoký kroll bojovník (rytíř/bijec) — rouška, kovovej kyj, kyrys — zrezlej, měšec žluťásků, fanatický uctívač Udany a Xaraxena... Jménem Haru. Ještě jsem chtěl nějakou obrázkovou knížku, ale to je prej menhir, a půlku jeskyně přeci nebudu tahat s sebou. Příběh je spíš jakési převyprávění někým inteligntnější, neboť mluvě těch dvou by sotva někdo rozuměl.

Probudili jsme se v rozmlácenej hospodě. Trpaslík se nás ptal co si dáme na snídani. Huru si dal s trpaslíkem páku a 3x to posral. Já se šel zatim rozhlídnout po městě. Chcalo všude bláto, tak jsem chytil velkej šutr a odnes ho doprostředka návsi. Uviděl jsem hlídanej domek a tak jsem tam šel. Tam byli dva takový blbouni, který mi tam nechtěli pustit, řikal sem si že dostanou po čuni, ale voni byli dva a protože zjevně nehápali co to je pustit dovnitř, tak mi radši praštili — no nic pošlu sem bráchu. Pak jsme se poflakovali po „městě“, zkoušeli někoho zmlátit, něco rozbít, až jsem poslal bráchu do toho hlídanýho domku, že tam bydlí Raven a že nám dá práci. Brácha tam šel, vochcal ty plechovky a od toho co tam bydlí dostal úkol – najít kočičku s tááákhle dlouhýma zubama, prej se ani nejmenoval Raven, ale mě to bylo jedno, já si to vymyslel. Brácha přes hubu nedostal, tak co.

U hostinskýho sme koupili špek, chleba a 2 piva si dali hned a šli sme do kovárny pro nože. Kovář byl ňákej natvrdlej člověk a když měl furt nějaký blbý kecy, tak sem mu řek, že ho posadim do výhně. On tomu nevěřil a tloukl hubou dál. Takže brácha šel k němu. Von vzal rozpálený pohrabáč a že ho jako praští nebo co. Já že pudu pryč, von hned začal ječet a co jako vrátit ten meč? Brácha mu vzal ten pohrabáč, chytnul ho a zvednul nad výheň. Ječel na nás a nadával nám dál. Řek sem bráchovi, ať ho nechá bejt a hodí ho do vědra s vodou, von na to že by to bylo znesvěcení nebo co. Vrátil jsem se. Kovář řval pusť mě, no tak ho brácha pustil, začal řvát, ječet, hořet protože z tý výhně šlo sakra velký teplo. No za chvíli už neječel. Řikam bráchovi, aby ho z tý výhně vytáh, pak teda ať ho tam hodí jako po hlavě — jako že tam spadnul sám. Pak mě napadlo, že by na to asi přišli, tak ať ho hodí na zem, vodu jsem mu vylil do deště a hodil vědro ke kovářovi — jakože doplatil na to, že neměl vodu, no a šli sme pryč.

Brácha řikal, že na sever za kočičkama, ale já věděl, že tady by nás zabili, kdyby sme se vrátili a tak sme šli na sever za sluníčkem. No jasně, že sluníčko na sever nechodí, ale to brácha neví, protože je blbej, teda neni, ale já sem ten chytřejší, heščí a silnější, no a von je rychlejší a agresivnější. Šli sme někam do lesa, já první, brácha blbnul s kopíma, co si vzal v kovárně a udělal mi díru do kyrysu. Furt chcalo. Huru furt nabodával kopím takový velký slimáky, co žrali ten les jak zjednaný, ale byli tam i takový divný slimáci, protože padali z nebe, byli nabodaný na větvích a měli v sobě díry, kterýma tekli pryč, ale chutnali jako normální bez děr. V noci furt chcalo, udělal sem si postel z větví a že až brácha pude spát, tak že budu hlídat. Brácha to udělal vyhcaně – řek du spát, hlídej, no a tak jsem teda hlídal. Protože v takovým chcanci by nikdo ven nelez, tak jsem v nestřeženém okamžiku usnul. Chcalo ještě dva dny, dostal jsem z toho rýmu a každej večer, ráno i den se modlil k Udaně a Xaraxenovi ať vlítnou na Vodana, co na nás chčije a praští ho aby přestal. No asi mě ignorovali, protože jsem dlouho nebojoval. Ještě že na nás Vodan nesere, to by bylo horší. Bráchovi se to už taky nelíbí. Vždycky se modlí, aby chcalo, no a teď se modlí, aby přestalo a to mu nejde na jazyk.

Mam hlad. Huru chytil vačici, ukousnul jí hlavu, sežral jí a vocásek mi věnoval. Přivázal jsem si ten vocásek z vačice na svuj náhrdelník z lebek. Po obědě přestalo chcát, ale zase padla mlha. A aby tý blbý vody nebylo málo, našli jsme řeku, ale přes tu pitomou mlhu nebylo vidět na druhej břeh. Brácha tu řeku zkoušel přehradit kamenama, nápad to byl dobrej, ale řeka mu ty kameny brala a tak jí nepřehradil. Ta voda byla špinavá a zablácená, ale určitě ne hluboká. Huru šel někam pryč a já sem kácel strom, no samozřejmě že do lesa, ještě by mi ho sebrala řeka. Brácha se vrátil a tak mi pomoh ten těžkej strom vytáhnout z lesa do řeky. Dosoukali sme ho až do půlky. Brácha řikal, že viděl břeh a že to přejde, tak šel. Já šel za nim, přidržoval se stromu, až mi něco chytlo za nohu a chtělo mě to utopit. Určitě to byl nějakej velkej vodní slimák, protože to bylo slizký. Zavolal jsem na bráchu ať mi jde pomoct. Zatim sem sám rejpal do vody mečem. No tak jasně že sem se taky párkrát trefil do sebe, ale určitě sem to trefil, protože sem kousek po proudu viděl krev. Brácha mi pomoh a šli sme dál. Mlha byla furt, tak sem zkoušel rozdělat oheň a brácha šel do lesa na lov...

Gonzáles dne 20. 5. 2008

První hra

Druhá hra

Úvodní stránka
Aktuality
 Dračí doupě
   Deník PJ
 Společenství
 Herní Svět
 Naše tvorba
 Úpravy pravidel
    Odkazy
  Vzkazník
              Zpět